Poslední romantik říše

Kolja Jaralov se na školním večírku poezie nechoval jako obvykle: nerecitoval a když začala diskotéka, vyzýval po řadě dívky, jak mu přišly pod ruku, k tanci. Nikdy před tím rád netancoval, a teď se bujaře veselil. Kdosi se ho zeptal: „Co je s tebou?“ Kolja odpověděl: „Snažím se dohnat, co jsem zmeškal…“

Z detailů, maličkostí, pohledů, mnohovýznamných frází prohozených jen tak mimochodem najednou začala vyvstávat krutá pravda: věděl, připravoval se. Myšlenku na sebevraždu několik měsíců doslova hýčkal, uzrávala v něm, opájel se jí, chránil ji jako poslední náboj.

Ze závěti Kolji Jaralova:

„Vím, co podstupuji. Vím, že vám způsobím velkou bolest. Je mi vás moc líto, ale sebe lituji ještě víc. Je třeba včas udělat tečku. Odpusťte mi všechno. Tuto otázku musím vyřešit… Je to věc cti… Za mou smrt nikoho nečiňte zodpovědným. Vinna není ani škola, ani rodina, ani nikdo jiný. Pochovejte mě rychle. Není třeba žádná tragédie. Pohřběte mě na vysokém místě, kde jsou kolem stromy a odkud jsou vidět hory… Moji komsomolskou legitimaci a fotografii, prosím vás, pošlete do pionýrského tábora Orljonok…

Možná dělám hloupost. Upřímně — nechci umřít, ale žít nechci ještě víc…“

…Když se ve škole konala schůzka pedagogického sboru, kde se hovořilo o Koljově smrti, jeho nejbližší tady vyslechli: „Váš Kolja byl příliš sečtělý, příliš čestný. Měli jste ho více zocelit. Měli jste ho lépe připravit do života…“

Měl rád Bacha a Beethovena, zpíval s kytarou. Měl rád verše. Měl rád ruskou literaturu. Měl rád hory a tůry, na první ho vzali, když mu byly čtyři roky.

Z deníku Kolji Jaralova: „Co o sobě vím? Vím o sobě pětkrát více než ostatní. Ale každý den se poznávám stále více. Jako člověk jsem vcelku kladný. Jsem však také zlý, krutý a domýšlivý.

…Čeho si vážím u přátel, u lidí vůbec? U přátel si vážím schopnosti chápat. U lidí — šlechetnosti, čistoty, umu, hrdosti a cti…

Od dětství byla mou nejmilejší četbou kniha polského autora antifašisty Janusze Korczaka Král Matyusz I. Četl jsem ji snad třicetkrát a přesto se nemohu ubránit slzám, když na konci knihy král umírá…

Jeho obraz mi je velmi blízký. Stejně jako myšlenka blouznivé představy vytvořit svět lepší, lidi čistší…“

Teta brala Kolju do výtvarného kroužku. Jeho dětské výtvory byly okamžitě prezentovány na výstavách, vyjadřovali se o nich i profesionálové. Snad náhoda ho zavedla do Paláce pionýrů, do místnosti, kde zasedal pionýrský štáb. Po hlavě se vrhl do jeho práce.

Z besedy se spolužáky:

„Víte, o přestávce vždycky chodil s knihou Dokumenty XXVII. sjezdu KSSS.“

„Třeba ji s sebou nosil jen tak, pro každý případ?“

„Ne, opravdu ji četl…“

Z deníku: „…Chci to zařídit tak, aby všem bylo dobře, ale ve světě, kde vládne protekce, zbožňování peněz a uctívání síly, podlost a hanebnost, to možné není.

Zvolil jsem si cestu působit prostřednictvím Komsomolu…Přestavba v komsomolských organizacích už začala a zapustila kořeny, ale její tempo se v poslední době poněkud zpomalilo…

Část naší mládeže odmítá naše morální, duchovní i historické hodnoty. Stydím se, že jsem s nimi v jedné organizaci… Výchovné působení Komsomolu slábne…“

…Máma Koljovi říkala: „Ty by ses měl léčit, jsi nemocný Komsomolem!“ Strašně se ho to dotklo.

Podruhé jí řekl: „Dobře, mami, zítra nepůjdu do Paláce pionýrů, ale s jednou podmínkou: ty také nepůjdeš do své nemocnice. Taky zanecháš svou práci.“

Z rozhovoru s tajemnicí Jihoosetinského oblastního výboru Komsomolu Arianou Džiojevovou:

„Kolja jednou přišel s nápadem: založíme školní kolchoz. Bude mít nové traktory, své pole, svou farmu! Řekla jsem mu: zorganizujeme nejprve obyčejnou brigádu. Kolja pohasl. Nebo měl ještě jeden nápad: založit mimoškolní komsomolskou organizaci. Ze škol chtěl vybrat ty nejlepší a z nich vytvořit „bojovou skupinu“. Snažila jsem se jej vrátit z oblaků na zemi: tady máš svůj štáb, jsi jeho velitelem, musíš je zaujmout… Řekl mi, že to není ono. Mávnul rukou…“

Má na strašné explozi sebevražd dospívajících vinu jen jejich „přechodný věk“? Dospívající chlapec nebo děvče se snadněji ocitají v propasti stresu, psychického dramatu, ale něco je musí zadržet na okraji této propasti — jakýsi ochranný systém, vnitřní, duševní opora. Kolja tuto oporu přece měl, měl víru, měl ideály…

Ze slohové práce Kolji Jaralova: „Pavka (Korčagin) to měl lehčí. Bojoval proti faktickému nepříteli… Chci se plně věnovat osvobození lidstva, aby mezi lidmi znovu vládly opravdu lidské humánní ideály v plné své síle. Mám sílu tento čin vykonat, ale pro jeho uskutečněni nejsou vhodné podmínky. Všechny moje myšlenky a nápady se mění v hlouposti, když nejsou pochopeny. A právě podporu a pochopení nemám.“

…Divný chlapec? A možná naopak úplně normální. Více než normální?

Všichni se shodují: na konci deváté třídy Koljův zájem o společenskou práci poněkud ochladl. Ale najednou — cesta do vzorného pionýrského tábora Orljonok.

Z dopisu Kolji Jaralova: „Jsem ve svém rodném živlu. Mám tolik energie, že jsem přemýšlel i v noci. Práce byla velmi náročná… S námi pracovala skupina leningradských pedagogů z pedagogického institutu. Vynikající lidé! Cítili jsme, že jsme o dva kroky před avantgardou perestrojky.

Zvolili mě do rady Všesvazového sletu — celkem nás bylo 16 lidí z celého Svazu. Budu pracovat v Zakavkazsku.“

Našel záchytný bod, pomocí kterého, jak se zdálo, dokáže převrátit celý svět.

Z dopisu (psaného později) jinému účastníkovi sletu: „…Dnes mám špatnou náladu. Situace se u nás vyostřila. Vytrhuje mě to z práce. Nedaří se mi. Poté, co se mi hlava zatočila z úspěchu, přišlo těžké období. Nikdo to, co jsem udělal, nepotřebuje. Nemáme komsomolce. Neumím je zaujmout. K 70. výročí VLKSM jsme zorganizovali slet komsomolců z vyšších tříd, měl vysokou úroveň. Dali jsme jim všechno — výsledek žádný.“

Z dopisu Kolji vedoucí pionýrského tábora Orljonok Táně Gavrilenkové:

„…Jsem úplně bezradný… Teď po táboře pociťuji, nakolik ,tam‘ jsou ideální a snad i umělé podmínky k životu. Když vidím všechno kolem sebe, ztrácím smysl své práce. K čemu je Orljonok takový, jaký je? Kdo potřebuje všechno to, co děláme? Vždyť v tomto nepořádku nikdo nic nemůže udělat…“

V jednom z posledních zoufalých dopisů Kolja napsal:

„Nesplnil jsem úkol, který mi byl uložen. Můj život už nemá žádnou cenu…“

Je snad vinen Orljonok? „Tam“ jsou ideální podmínky, lidé čestní, stejně smýšlející, spolubojovníci. „Tady“ — šeď každodennosti. Kdosi tento tábor nazval „ostrovem — zázrakem“.

Každý sám si musí zodpovědět otázku, zda norma je pro něho „tam“ nebo „tady“? Nestavme děti vědomě do pozice lidí, kteří jsou „dva kroky před avantgardou perestrojky“. Nechť si každý svou cestu vybere sám. Tak se i stalo. Kolja si vybral.

Ráno vstal. V klidu se připravil. Vzal si svůj sešit se záznamy v Orljonku. Sundal portrét Napoleona, který měl své čestné místo v knihovně. Jen na stole zůstal ležet výstřižek z časopisu o sebevraždě mladého básníka Alexandra Bašlačeva.

Napoleon… Bašlačev… Jeho píseň:

— kolchozní rozvažeč vody zhypnotizovaný pohostinsky vystupujícím mágem si o sobě začal myslet, že je Napoleon. Hypnóza pominula, ale rozvažeč vody zůstal v císařském plášti. Nemohl dál žít.

Kdo zhypnotizoval Kolju? Nebo co?

Hrdinský čin. Utrpení. Hrdinská smrt. O tom jsme se naposlouchali od dětství. Odkud se však máme dovědět o hrdinství trpělivosti, hrdinství každodennosti? Odešly snad v zapomnění spolu, s kapesní nebo stolní Biblí pojmy jako hřích, osvobození, život jako nejvyšší dar, vůči kterému máme věčnou povinnost — pečovat o něj a překonávat muka ve jménu lásky?

V každé čítance jsou po ruce příklady bojovníků za světlou budoucnost. Příklady kazatelů, misionářů, pastýřů a léčitelů, dělníků, kteří svou prací a sebezapřením dali precedens lidského vztahu k člověku. Kdyby toto „přesvědčení“ měl i Kolja…

Varianty neuznávám — po mnoho let byl princip posedlosti v naší pedagogice považován div ne za vzor. Smrt Kolji Jaralova nás nutí k tomu, abychom přehodnotili staré formulace. Člověk potřebuje varianty. Varianty chování, stylu života, myšleni i varianty společenských organizací. Varianty symbolu víry.